Každý měsíc pro vás vybíráme tipy na zajímavé desky, které se objevily na Apple Music. A jelikož je srpen již za chvíli za námi, pojďme se společně podívat na to, co se ve streamovací službě Applu urodilo nového.
Mohlo by vás zajímat
Gorillaz – Meanwhile
Covidových desek vyšlo za poslední rok až až, ale pořád se dá slyšet nečekané kousky. Jedním takovým je Meanwhile od Gorillaz. Jde totiž o EP o třech skladbách, které vzdává hold londýnskému Nothing Hill Carnivalu, který musel být letos poprvé za pětapadesát let své existence zrušen. Mozek i srdce Gorillaz Damon Albarn si za tím účelem přizval do studia několik hudebníků pevně spjatých s londýnskou hudební scénou a společně natočili jednohubku, která má za cíl vzdát karnevalu hold a trochu té jeho atmosféry přenést i do vašich přehrávačů. Klaplo to na výbornou, byť si na nahrávku za rok asi nikdo nevzpomene.
Album nalezete na Apple Music zde
Chvrches – Screen Violence
Čtvrtá studiovka skotských Chvrches nepřináší vůbec žádné překvapení, což je vlastně dobře. Synthpopová trojice nevyniká ani tak ve skládání hitů a silných melodií, jako spíš v pečlivém budování vlastního zvuku, který dokazuje, že i pop se dá dělat zajímavě pro festivaly a fanoušky alternativní hudby. Oproti předchozím nahrávkám přišly trochu vážnější a skleslejší texty, decentní příklon k melancholii potvrzuje i hostovačka Roberta Smithe z The Cure, jehož hlas je vlastně jediné překvapení vybočující ze zvuku desky. Ale opět – Chvrches jsou pozoruhodní právě pro svůj zvuk, ne hity na první dobrou.
Album nalezete na Apple Music zde
The Killers – Pressure Machine
Tři kříže za ostnatým drátem na obalu dávají najevo, že The Killers na novince zvážněli. Frontman Brandon Flowers se ohlíží za svým dětstvím na puritánském maloměstě, z desky je cítit i touha vyprávět o domovském Las Vegas jinak, než jak je známe z plakátů plných barev a blikajících kasin. Důležitou roli hraje návrat kytaristy Dave Keuninga, bez kterého se kapela na předchozí nahrávce Imploding the Mirage vydala hodně jiným (podle mě však zajímavým) směrem. Je pozoruhodné, že vydání obou alb od sebe dělí pouhý rok a přesto mají nadprůměrnou kvalitu, to se u dvacet let hrajících kapel vidí opravdu velmi vzácně.
Album nalezete na Apple Music zde
Iggy Azalea – The End of an Era
Jestli se v něčem český a angloamerický hiphop zásadně rozchází, je to existence rapperek. Ženský rap na české scéně živoří na okraji a stěží byste dali dohromady tři jména, kterým se daří v klubu nebo v žánrových médiích. Anglie, USA i Austrálie jsou na tom úplně jinak, mají své hvězdy vyprodávající haly a bořící čísla poslechů na sítích. Právě od protinožců je rapperka Iggy Azalea, která nyní vydává desku The End of an Era. Obsahově nabízí spíš standardní skladby (což v jejím případě pořád znamená vysoko nad průměrem), důležité je koncepční vypointování a uzavření Azaleiny tvorby, jelikož rapperka se s novou deskou na několik let loučí se scénou a chce se věnovat jiným projektům. Bude chybět, o tom žádná, ale ještě víc chybí někdo podobný na tuzemské scéně.
Album nalezete na Apple Music zde
Lorde – Solar Power
Novozélandská zpěvačka Lorde uhranula svět už jako teenagerka. Na svůj věk měla nečekaně vyspělý tvůrčí projev, který jí chválily globální celebrity o generaci i dvě starší. Na třetí desce Solar Power je Lorde pořád svá, sebejistá, ví, co chce hrát a co chce říct, produkčně se ovšem od křehké songwriterky posouvá do sféry suverénního ženského popu. Za to může Jack Antonoff, který v posledních letech produkoval desky Lany del Rey nebo Taylor Swift a už to asi naznačuje, jakou pozici díky jeho práci nyní Lorde nabírá. Solar Power je deska vyspělá, dotažená, plná pozitivity, což je věc v popu často navázaná na tajtrdlíkování nebo prefabrikované mustry. Antonoff s Lorde to dokázali úplně popřít a nedá se vyloučit, že to od nich zkusí v následujících měsících někdo okopírovat. Příjemná nahrávka.
