Jestli někdo uvažuje o zásadní změně kariéry, může pro něj být Evgenia Sokolova dobrou inspirací. Dokázala totiž během pár let ve svém životě změnit téměř všechno. Opustila rozjetou kariéru klavíristky, kvůli níž od malička pilně cvičila a studovala. Odstěhovala se z Jekatěrinburgu do Prahy a začala se od nuly učit češtinu. V tomto jazyce vystudovala ČVUT, jednu z nejnáročnějších vysokých škol. A po dalších zkušenostech získala místo ve firmě Livesport zaměstnávající špičkové vývojáře, kteří vytvářejí celosvětově nejúspěšnější web a aplikace s rychlým sportovním zpravodajstvím. To každý měsíc využívají desítky milionů fanoušků. V umělecky založené Evgenii dnes dokáže pohled na propracovaný počítačový kód vyvolat podobně příjemné pocity jako dokonalý obraz nebo krásná symfonie.
Lákaly vás počítače odmalička?
Dlouho se mě vůbec netýkaly, svůj první počítač jsem měla v devatenácti. Přes dvacet let jsem se naplno věnovala klavíru. Vystudovala jsem hru na něj, později jsem koncertovala a také učila děti. Pak jsem chtěla jít z rodného Jekatěrinburgu do Česka, ale neudělala jsem v Praze klavírní zkoušky na Akademii múzických umění. Techniku jsem obdivovala a byla jsem obklopena kamarády, kteří programovali. Pro mě to ale byla černá skříňka a myslela jsem si, že na to nemám.
Čím si vysvětlujete, že zkoušky na českou akademii nedopadly, když jste měla za sebou vysokou školu a roky koncertování?
Přišla jsem tam a měla jsem úplné okno. Takže jsem toho moc nezahrála, tím pádem to skončilo.
Neměla jste chuť zkusit zkoušky za rok znovu?
Ne, řekla jsem si, že to nemá cenu. Byl to osud. Brala jsem to jako důvod začít něco nového. Věděla jsem taky, že chci žít v Čechách. Byla jsem předtím v Praze dvakrát jako turista a hned jsem se tu cítila jako doma. Dala jsem na ten pocit. První rok jsem chodila na přípravný kurz, kde jsem se učila česky. Předtím jsem uměla říct jen „dobrý den“ a „chtěla bych“. Pak jsem čtyři roky studovala. Říkala jsem si, že by bylo úžasné, kdybych zkusila techniku. Šla jsem na ČVUT, fakultu elektrotechnickou. Měla jsem štěstí, že tam nebyly přijímačky. Skončila jsem totiž ve 14 letech kvadratickou rovnicí. Pak po mně ve 26 chtěli integrály a derivace.
Jak jste to zvládla?
Z klavíru jsem byla pilná a měla disciplínu. Uměla jsem se učit. Dřív jsem každý den hrála pět, šest hodin. Zahrát nazpaměť hodinový nebo dvouhodinový koncert není legrace. Na škole jsme měli základní kurz Javy. To mě nadchlo. Brzy jsem věděla, že ani tranzistorům, ani klasickému elektro se v budoucnu věnovat nebudu. Musela jsem začít taky vydělávat peníze, což při náročném studiu moc nešlo. Řekla jsem si, že dostuduju bakaláře a pak zkusím pracovat.
Jakou práci jste našla?
Nejdřív jsem šla dělat testerku do banky, pak jsem se rozhodla, že začnu programovat a přestoupila jsem do jiné firmy na bootcamp. Obdivovala jsem proces, během kterého dokážete převést myšlenku do počítačového jazyka a ovlivnit, co dělá aplikace. Ale nebylo to pro mě ze začátku lehké.
Měla jste někdy chuť to vzdát?
To ne, protože jsem pro to byla nadšená. Procesy a dřina pro mě při učení byly podobné jako u klavíru, na to jsem byla zvyklá. Hodně jsem pracovala, abych se to naučila a všechno zvládla. Problém jsem měla spíš s nedostatkem spánku.
Jak se to projevovalo?
Byla jsem vyčerpaná. Chtěla jsem vše zvládnout co nejdřív, ale vůbec to nešlo tak rychle, jak jsem si představovala. Neuměla jsem odpočívat, ale časem jsem se to naučila. Zpětně to období hodnotím tak, že jsem se měla dát do klidu a užít si víc celý ten proces změny. Mozek po nějaké době stejně není schopen fungovat, a když neodpočíváte, snižuje se jeho výkon. Teď si dávám pozor, aby můj život byl vyvážený. Mám ráda práci, ale vím, že to nesmím přehánět. Proto hodně sportuju, cvičím ve fitku. Ráda chodím na koncerty a jezdím na výlety. Mám ráda přírodu kolem Prahy, Slapy, Jílové, občas vyrazím na túru po Krkonoších.
Mrzí vás, že už nehrajete na klavír?
Ani ne. Bylo to krásné a jsem vděčná za to, že jsem ho vystudovala. Hraní před lidmi ale není snadné. Před koncerty jsem měla obrovskou trému. Teď si neskutečně užiju, když jdu do divadla nebo do Rudolfina nebo někam na jazz. Klavír mám doma a zahraju si tak jednou za dva týdny, ale už jen něco lehčího nebo z not. Je to jako sport, tanec, balet, ale i programování. Musíte stále cvičit a udržovat si techniku. Můžete si pamatovat principy, ale pokud se tomu nevěnujete pravidelně, vypadnete z toho. Hra na klavír sama o sobě je krásná, ale vnímám ji teď spíš jako umění devatenáctého století.
Co má společného klavír a programování?
Fotogalerie
Pro mě je to stejný druh práce. Na obojí potřebujete klid a soustředění. Pracujete sám, víte, co máte dělat. Obojí je tvoření. I když hrajete podle not, je jejich interpretace tvůrčí proces. Můžete hrát jednu skladbu různě. To samé s programováním. Je nějaké zadání, ale čím více se vyznáte v jazyce a architektuře, tím je víc způsobů, jak ten kód můžete napsat. Obojí má pravidla, teorii a techniku. Jsou podobné v tom, že z dobře napsaného kódu můžete mít také estetický zážitek. Je to jako když se díváte na krásný obraz, který vás opravdu nadchne nebo posloucháte hudbu, která ve vás zanechá určitý pocit. Stejným způsobem se můžete podívat na počítačový kód a vidět, jak skvěle je napsaný. Není co přidat, ubrat, je to nádherné a výborně to funguje. Dokonalé.
Zmínila jste, že jste si nejdřív nebyla jistá, jestli na programování máte a zvládnete ho. Už si v něm věříte?
Naštěstí jo. Nikdy samozřejmě nemůžete umět všechno. Už jsem toho ale dost zvládla. Ono to nikdy není tak, že jednou něco uděláte a řeknete si, že jste dobrý. Vše se hodně mění. Na programování se mi líbí, že pokud chcete být dobrý, musíte se pořád učit. Nikdy se nebudete nudit. Vyžadujete to ale i pokoru. Baví mě ten proces a naštěstí už si ho užívám, že i když něco v daný moment neumím, tak už vím, jak k řešení dojdu, a mám kolem sebe taky lidi, na které se mohu obrátit. Kolegové v Livesportu mi pomáhají hodně. Jejich podpora je nenahraditelná. Nikdy bych se nenaučila dobře programovat, kdybych neměla tým, neviděla bych jejich kód, neměla bych jejich podporu.
Jak vám na cestě k praktickému programování pomohlo ČVUT?
Kdybych si mohla poradit před deseti lety, co mám dělat, když mě nadchlo programování, tak bych si řekla, ať do toho jdu hned, bez školy. Možná jsem měla jít radši rovnou do praxe, mezi lidi, kteří to umějí. Škola není nutná podmínka, i když jsem se tam taky hodně naučila. Je spousta zdrojů. Jen je potřeba najít ty správné a pochopit principy, jak se podle nich učit. Během posledních 10 let jsem pořád začínala nové obory. Učila jsem se češtinu, potom elektro, pak programování. Nabrala jsem obrovské zkušenosti, jak začít s něčím novým.
Co je za pro začátky a úspěšnou změnu zásadní?
Musíte do toho dát hlavně velké množství energie. To se musí sejít s tím, jak moc změnu chcete. Důležité je vybrat si obor a udělat si plán, co se všechno naučíte. A reálně zhodnotit, za jak dlouho to zvládnete. Je taky hodně důležité definovat, čeho všeho máte nechat, abyste měli čas plán realizovat. Pokud budete chtít něco získat, musíte být ochotný něco obětovat. Já jsem tím žila dlouhou dobu. A nějaký čas jsem neměla energii na nic jiného. Brala jsem to tak, bylo to moje rozhodnutí, věnovala jsem se tomu naplno. Jsem ráda za tu změnu, ale vždycky to něco stojí. Kromě práce je ale hodně důležité myslet na to, že potřebujete být zdravý, spát a mít soukromý život.
Máte nějaký cíl nebo další změnu do budoucna, která vás láká?
Jsem moc šťastná, jak to mám teď. Poslední roky se mi neustále všechno měnilo a teď si užívám, že přijdu do práce a v klidu pracuju. Jsem fakt spokojená s kolegy v týmu. Obdivuju je a hodně se učím a zároveň je s nimi velká sranda. Máme štěstí, že to máme v týmu hodně dobře nastavené. Jsem za ten tým moc vděčná. Dělám na věcech, které mě baví. Už je znám, ale pořád se učím. Vydáváme novinky, na kterých se podílím. Pomáhám neustále vylepšovat Android verzi naší mobilní aplikace, kde pracuji v Kotlinu a Javě, ale občas něco udělám i na webu Livesportu. Jsem hodně spokojená i s lidmi, s nimiž spolupracuji. V práci se dost nasmějeme – zní to banálně, ale dělá mi to radost, že vše funguje. To jsem si dlouho přála. V září mám v Livesportu výročí dva roky. A pár dní na to deset let v Čechách. Září je pro mě i díky tomu krásný měsíc.
Nenudí vás, že pracujete stále jen na produktech pro jednu firmu?
To mě naopak baví. Tím, že pracujeme na našich projektech, které jsou pro nás dlouhodobě klíčové, držíme úžasnou kvalitu kódu. Pracujeme podle nejnovějších trendů a zásad. To bych se jinde nenaučila. Taky si navzájem věříme, že každý odvádí nejlepší práci. Tam, kde dělají aplikace pro někoho jiného jako na běžícím pásu, mají možná rychlý vývoj a hodně změn, což může někoho bavit, ale já věřím, že dobrý rozvoj je, když se něčemu věnujete dlouhodobě a jste v klidu. Mám taky dobrý pocit z toho, že naše aplikace a weby mají opravdu velký dopad, v celém světě je každý měsíc využívají desítky milionů fanoušků sportu. Je spousta firem, kde bych mohla dělat tu samou nebo podobnou práci. Nabídek mi chodí několik denně. Jsem ale hodně spokojená. Líbí se mi spojení sportu, programování a hlavně skvělé nastaveného pracovního prostředí a týmu.
Díky za osvěžení obsahu v podobě hezkýho příběhu s dobrým koncem. Slečně gratulace, ať se jí u nás líbí a fingers crossed!