V dnešní době nejsou víceméně (spíš méně, než více) povedené kopie všech možných Apple zařízení ničím neobvyklým. Pouští se do nich nejen prakticky neznámí výrobci, ale i relativně zavedené firmy. Historie klonů počítačů od cupertinské společnosti ale sahá až do minulého století. V roce 1980 například firma s názvem Franklin Computer vyprodukovala věrný klon počítače Apple II. Zařízení neslo název Franklin Ace a bylo navržené tak, aby na něm bylo možné rozběhnout tentýž software, jako na originálním Apple II.
Osudová chyba
Společnosti Franklin Computer se podařil vskutku mistrovský kousek a Apple II zkopírovali takřka do posledního detailu – včetně veškerého softwaru a dokumentace. Franklin Ace se pochopitelně prodával za mnohem nižší cenu. Andy Herzfeld z Applu dokonce vzpomíná na to, jak v manuálu objevil místo, kde Franklin Computer jaksi pozapomněl nahradit slůvko „Apple“ názvem „Ace“. Apple pochopitelně okamžitě přistoupil k žalobě, kterou samozřejmě vyhrál a donutil společnost Franklin stáhnout svůj Ace z trhu.
Výhra ale nebyla od počátku tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát. Franklin Computer totiž vytasil argument o tom, že měl právo zkopírovat ROM počítače Apple II. Herzfeld ve svých vzpomínkách zmiňuje, že s takovou praktikou v Applu počítali, a dodává, že ve Franklin Computer naštěstí nebyli natolik chytří, aby si dostatečně pohráli s kódem a upravili ho tak, aby se tolik nepodobal tomu původnímu od Applu.
Zábavný trik
Právě díky této neopatrnosti přišel ke slovu promyšlený krok Steva Jobse. Ten spočíval v tom, že v případě zkopírování jakéhokoliv prvku od Applu do jiného počítače se po stisku určité kombinace kláves objevila na monitoru obří ikonka s nápisem „Stolen From Apple“. Data, potřebná k provedení této akce, byla v systému zakomponována tak, že případní tvůrci klonů neměli nejmenší šanci je odhalit, natož odstranit.
Původně se jednalo o poměrně zábavnou týmovou spolupráci. Autorkou ikonky, znázorňující vězně za mřížemi, byla Susan Kare. Steve Capps zase přišel s technologií, umožňující jednoduchou kompresi ikonky v zájmu úspory místa, díky čemuž ji také nebylo jednoduché jen tak odhalit. Na konci už jen zbývalo vytvořit postup pro dekompresi ikonky a její zobrazení na displeji. Steve Jobs byl celým plánem nadšený a rozhodl se ho uvést do praxe. „Všichni jsme vlastně tak trochu doufali, že se někdo opravdu pokusí ROM zkopírovat, abychom mohli předvést svou předvídavost,“ přiznává Herzfeld.
Chytré a vtipné zároveň.
…upřímně řečeno z pohledu tehdejší doby to zase až taková práce nebyla – já sám jsem v polovině osmdesátých let zvládl coby samouk kompletní makroassembler Atari 130E a napsal i odladil vlastní software na psaní textů, protože „profesionální“ textcalc mi až tak nevyhovoval. Pro ty, kdo nejsou pamětníci – Atari 130E coby osmibit mělo všechno uložené v eprom paměti a po zapnutí se z tého pevně utvořené paměti kopírovala operační pamět do vlatsního počítače, která už byla mazatelná a měnitelná.
Maje k tomu i disketovou jednotku se sysstémem DOS (ten existoval dávno předtím, než ho Gates okopíroval a udělal první MS-DOS pro pcčka) jsem doslova vykuchal vnitřek operačního systému tak, že jsem vlastní program natahoval po zavedení firemního OS právě z diskety a přepisoval jednotlivé bloky kódu, které byly z mého pohledu zbytečné, svým vlastním.
Ty bloky byly ve velikosti několik bytů až stovky bitů – plně to stačilo pro výkon toho texťáku, který už tehdy uměl takové „samozřejmosti“ jako automatické scrolování obrazovky, pokud jste se při psaní přiblížili k posledním třem řádků, viditelným na obrazovce. Kód programu prostě jen přeskočil z posledního bitu na nějaký další uvolněný segment a po několik askocích pokračoval v „práci“ někde kde bylo víc místa – u makroassembleru pro osmibit to nebyl problém, protože spousta funkcí počítače byla natvrdo zásivlá na konkrétních registrech a jejich obsah mohl ten program měnit přímo. Takže už samotný posun kurzoru byl směšně jendoduchou záležitostí – změnila se hodnota v registru o 1 a kurzor se posunul díky vlastnímu operačnímu programu…
A v rámci toho jsem tam měl právě i grafickou část při nabíhání programu – s animací – což mi právě asociovalo s tím popisem „rafinovaného triku“ Jobsových programátorů…
Jestli se s tím Atarkem jen tak nevytahuješ, pak je velká škoda že se mu dodnes nevěnuješ. Díky podobným mozkovnám tak dodnes stále žije například C64 protože se na něj vydávají nové hry a tím žije i docela slušná retro fanouškovská základna. U ATARI to právě už skoro vůbec nežije a podle mne je to škoda.
Ja teda na svem Atari 800 nebyl tak moc daleko ale neco jsem tam taky vytvoril. A musim rict ze programatori z te doby maji obrovsky naskok – je brutalne legracni sledovat mlade kluky kdyz jim clovek rekne neco o Arduinu a oni zjisti ze maji k disposici 2kB RAM. Nebo treba jen 512 bytes.
I kdyz s postupujici miniaturizaci i todle uz prestava byt legrace protoze se objevuji cipy na kterych v klidu bezi python atd…
Ale jakou praci s pameti se clovek v mladi nauci, ve stari jako kdyz najde :-D
Potom vám pánové doporučuju navštívit http://www.OldComp.cz , kde se tyhle osmibitové platformy probírají…