Na dubnové demonstraci, která byla bezesporu nejmohutnějším protestem proti vládě od roku 1989, byla výrazná zejména role odborů, které nejenže zajistily vynikající organizaci celé akce, ale stavěly se i do role politického agitátora, zejména v souvislosti s požadavkem na demisi vlády. Vzhledem k veliké legitimitě občanů, kterou se nyní odbory těší, se nabízí otázka: Měla by být jejich role rovněž politická?
V aktuálním čísle časopisu Respekt se píše: „Vedle odborů se na protestech podílí iniciativa ProAlt, či Strana zelených. Ačkoli by si zmínění kritici v mnoha otázkách zásadně neporozuměli, ve dvou věcech se dokonale shodnou. Vládní škrty nejvíc dopadnou na chudé.“ Právě na tomto můžeme názorně ukázat, jakým způsobem mohou být, či již jsou vnímány odbory v naší zemi, které minimálně o sobotní demonstraci mohla spousta lidí zaměnit za jakékoliv běžné protestní lidové hnutí.
Je jasné, že odbory vždycky byly a jsou zájmovou skupinou. Dle knihy Karla Müllera Lobbing v moderních demokraciích je dělíme na zájmové skupiny s materiálními (ekonomickými) zájmy a nemateriálními (ideovými zájmy). Ekonomické zájmové skupiny (též označované jako „sektorové zájmové skupiny“), mají za cíl zvýšit výhody a zastupovat zájmy svých členů. Ideovým zájmovým skupinám, (označovaných rovněž jako „podpůrné“) jde většinou o zájem tzv. veřejně prospěšný, či obecný: „Jejich existence není založena na sledování zájmů vlastních členů skupiny, ale zájmů obecních, ba celospolečenských.“
V případě českých odborů můžeme hovořit o překrývání se těchto dvou rolí, protože na dubnové demonstraci působily spolu s jinými organizacemi a politickými stranami, dojmem synchronizovaného jednotného celku. V případě odborů tedy nešlo jen o dosažení partikulárních zájmů odborů jako takových (například zvýšení platů učitelů), ale i o celospolečenskou agitaci, která měla podobu antivládního apelu. Jejich účast na demonstraci samozřejmě byla dána skutečností, že kroky vlády zasahují do působiště zdravotnických, či školských odborů, nemůžeme však brát na lehkou váhu fakt, že tato agitace v mnoha ohledech odpovídala chování leckteré protestní strany.
České odbory se navíc netají svou podporou zejména opozičním politickým stranám. To by nás na první pohled nemělo příliš rozrušovat. I jedny z nejserioznějších odborů v Belgii ACV (Všeobecný křesťanský odborový svaz) a ABVV (Všeobecný belgický odborový svaz) udržují kontakty s politickými stranami. Není však znám případ, kdy by tyto odbory nekritizovaly pouze dílčí aspekty politiky vlády, ale vládu jako celek. Zpochybňovat legitimitu vlády hraničí s extrémní pozicí, která rozhodně není samozřejmá pro neokorporativistické organizace, kterými by odbory měly být. Právě z této definice by role odborů měla odpovídat zastoupení zájmů jednotlivých skupin společnosti, které jakožto celek díky svému privilegovanému postavení vůči vládě, či jiným státním orgánům, spoluvytvářejí politiku vlády tím, že působí na své členy v tom smyslu, aby akceptovali podmínky dohod mezi odbory a státem.
Všechna tato jednání však musejí být založena na určitém kompromisním řešení, které však odbory neakceptují. Místo toho zastávají formu absolutního pozičního jednání a spolu s občanskými sdruženími a iniciativami pod hlavičkou protestu „Stop vládě“ bojují například i proti naprosto neodborářským záležitostem. Odborový předák Jaroslav Zavadil například politiku vlády komentuje slovy: „Jsou to asociální, nedostatečně promyšlené a uspěchané kroky, které nejvíce postihnou právě ty nejchudší.“ Zajímavým aspektem rovněž je, že se podobně organizátoři shodnou i na tom, že je třeba skončit s „nekonečnými skandály“ a „dehonestací politiky.“
Takovéto chování vzbuzuje dojem, že odbory již překročily svojí určenou roli a pouští se do způsobu agitace, který v konečném důsledku nejvíce pomůže opozičním stranám, radikální levici, ale i tzv. Single issue parties. A toto již nemá co dělat s přirozenou ideologickou podporou stran tohoto typu vycházející ze samé podstaty existence odborů.
Je tedy otázkou, do jaké míry by tuto roli měly odbory vykonávat a zda se nejedná spíše o doménu politických stran, občanských sdružení a iniciativ. V tomto smyslu píše politolog Jiří Pehe: „Různí představitelé občanské společnosti, kam patří i odbory, mají samozřejmě právo usoudit, že ta či ona vláda je špatná a nekompetentní, a mají právo ji kritizovat nebo na ni vyvíjet tlak. Pokud ale organizují takové demonstrace proti demokraticky ustavené vládě odbory, ocitáme se na velmi tenkém ledě. Žádná parlamentní demokracie nemůže fungovat v podobě tohoto typu nátlaku, a odbory by neměly takové snahy přiživovat.“
Z dosavadního chování odborů tedy vyplývá, že mohou potenciálně ovlivnit, či přispět k ovlivnění široké vrstvy společnosti, působit na jejich smýšlení o politické kultuře, či zkreslovat jejich pohled na českou politiku. To vše může sloužit zájmu politických stran, které mohou vidět v odborech další agitačně-politickou platformu a to zejména pro potřeby předvolební kampaně. Budou-li se odbory v podobném duchu profilovat i do budoucna a tlak na stát se bude tímto způsobem zvyšovat, nevěstí to pro demokracii nic dobrého.
