O České republice jakožto členu Evropské unie se většinou smýšlí jako o relativně poklidné, někdy však naprosto nepochopitelné zemi, která kvůli svým vnitropolitickým problémům zpomaluje podepsání lecjaké smlouvy (třeba Lisabonské), či posílá do kytek pečlivě budovanou image předsednictví EU svrhnutím své vlastní vlády.
Pozice Čechů k EU je asi taková, že ačkoliv z EU získáváme mnohem více, než do ní dáváme, nestydíme se s naším prezidentem v čele vyjadřovat spíše protievropský postoj. Co nás na ní vlastně tak štve?
Podle průzkumu agentury Ipsos Tambor z roku 2011 je až 29% dotázaných Čechů spíše protievropských, celých 16% jednoznačně protievropských a 22% lidí tato problematika vůbec nezajímá.
Oproti tomu by si modrou vlajku se žlutými hvězdami vytetovalo na čelo asi jen 5 % lidí a 28 % by to udělalo, jen kdyby dostalo zaplaceno. Příznivě nakloněných Unii je tedy v ČR asi jen třetina lidí.
Nezájem o EU, či vyjádření protievropského postoje může být dáno například těmito faktory:
a) Nedůvěra lidí je dána historicko-politickým hlediskem, kdy jsme existovali jen jako etnická skupina uprostřed rakousko-uherské habsburské monarchie. Tehdy například neexistovala jakákoliv oficiální zahraniční politika českých zemí a o všem rozhodovala nadřazená „rakouská“ sféra. Češi něco podobného vidí v EU, jejímž hlavním tahounem je země s historickou tendencí ovládnout malé národy (Deutschland) a která prostřednictvím supranacionální politiky (a to zejména pomocí evropských institucí) zasahuje i do zájmů ČR. Samozřejmě v tomto duchu nemusí jít nutně o Německo, zažitá je nedůvěra českých lidí k jakýmkoliv autoritám.
b) Negativní postoj je dán nedostatečným vysvětlením, či nepochopením evropského projektu a to zejména nutnosti sjednotit se v globalizovaném světě v rámci konkurenceschopnosti a ekonomické výkonnosti v pomyslné tripolarite USA, EU, Čína. V tomto je na vině jak EU samotná, tak i česká politika.
c) S ohledem na výše uvedené lidem vadí přílišné zasahování do národní politiky ať už omezením výsadby nových vinic, nutnosti přejmenování oblíbeného českého „rumu“ na „um“, či povinnosti zavést úsporné žárovky do domů a další. To vše ze spektra povinné implementace evropských směrnic do české legislativy.
Pravdou rovněž je, že Češi se nikdy moc nezajímali o veřejné dění mimo své bezprostřední okolí a tedy protože politiku EU nepociťují na vlastní kůži každý den a nejsou v perspektivách a výhodách systematicky vzdělávání, prošvihnou například i fakt, že v poměru placených peněžních příspěvků do Unie a peněz z EU do ČR směřovaných (například na podporu regionů), jsme na tom s bilancí cca. 168 miliard Kč v plusu.
Takto se alespoň vyslovil poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil, který je například velkým zastáncem toho, aby se ČR zatím nepřipojovala k paktu rozpočtové kázně, který už schválilo 25 z 27 zemí unie.
