Nejen v souvislosti s aktuální situací na české politické scéně, ale rovněž i při pohledu do minulosti se člověk musí ptát, co je špatně, že naše demokracie nefunguje tak, jak má.
Jistý člověk kdysi řekl, že naší zemi musí být dopřáno minimálně 40 let svobodného vývoje, jinak, že to nebude úplně ono. Bohužel se jeho vize nevyplnila a my si vychutnáváme teprve 22. rok svobody. Tento rok je stejný, jako mnohé předchozí, pár hlasování o nedůvěře vládě, odvolání ministrů, všemožné aféry, ale i dobré a systémové kroky. V posledních dvou letech potom i existence podivné pseudopolitické konstrukce s podnikatelem v čele.
Všechny tyto události, to, z čeho se nám už od 90. let a za všech vlád obrací žaludek, důvod, proč trháme noviny, pliveme do televizní obrazovky nebo prostě jen letargicky odmítáme zabývat se veřejným děním, je součástí tzv. politické kultury. V základu to zní ušlechtile, ale v české realitě je to samozřejmě trochu parodie.
No můžeme si za to pochopitelně sami. Česká politická kultura je z valné většiny jako společnost samotná a je z části i odrazem naší národní mentality. Ono to vlastně začalo už za Bílé hory, kdy pár našich opilých generálů šlo do předem vyhrané bitvy, a neskutečným způsobem prohráli kalhoty. V té době, v zemi, kde se až do té doby hlásala relativní náboženská svoboda, nastoupila vláda všudypřítomného katolického němectví, což naše sebevědomí poslalo někam na Měsíc a několik staletí nadvlády mohlo začít. Pak následovaly všechny ty záležitosti s první svobodnou republikou, šikanou od nacistů a znásilněním od komunistů, přičemž v těchto dobách se u českých lidí například vyvinula neuvěřitelná schopnost tzv. „šmelení.“
Poté přišla znovu nabytá svoboda po roce 1989. Ačkoliv se najednou nestály fronty na banány, ale McDonalds, několik prvních let mladé demokracie ukázalo, že v zemi nejsou prakticky žádné morální autority (z nichž ta poslední odešla loni v zimě), je tu velká absence jakýchkoliv idejí, přirozených elit a zákonodárství s tradicí. To pochopitelně nemohlo znamenat nic jiného, než ztrátu dobrých mravů u politických představitelů. Český člověk navíc po komunistické masáži nebyl zvyklý za něco aktivně bojovat a politiky náležitě hlídat.
Ale stejně si myslím, že to jsou systémové chyby. Všechny ty věci jako pád vlády uprostřed českého předsednictví EU až po vznik strany, která by se dala označit za nejlepší politický vtip v dějinách, jsou jen série oněch chyb, kterými si mladá demokracie musí projít, aby mohla fungovat. Jistě, když žijete v maličkém státě, na kterém se dějiny podepsaly tak, že si lidé svoje národní uvědomění dokazují hokejem, je na místě určitá skepse.
Nicméně vznikají autority nové, občanské iniciativy jsou aktivnější, než kdy dřív a koneckonců měli jsme i horší vlády. Jen je jasné, že na politickou kulturu s velkým K, si budeme muset ještě počkat.
